Kromě toho od Ingridy dostal ještě plochý balíček. Když jej rozbalil, nedočkavě ho pozorovala. Byla v něm dlouhohrající deska. Na laminátovém obalu byla fotografie tlustého muže ve známé uniformě a přilbě londýnských strážníků. Měl dlouhé husté kníry a ruce v pletených rukavicích držel s roztaženými prsty na břiše. Stál před mikrofonem starobylého typu a soudě podle jeho výrazu chechtal se na celé kolo. Nápis na obalu prozrazoval, že se jmenuje Charles Penrose. Název nahrávky zněl The Adventures of the Laughing Policeman, Dobrodružství smějícího se policisty.

Ingrid šla pro gramofon a položila jej vedle otcovy židle na podlahu.

"Nejdřív si to poslechni," řekla."Je to k zešílení!" Vytáhla desku z obalu a podívala se na štítek.

"První písnička se jmenuje Smějící se policista. To se hodí, ne?"

Martin Beck se sice v hudbě moc nevyznal, ale hned poznal, že to je nahrávka třicet, čtyřicet let stará, ne-li starší. Uvědomil si, že tu písničku slýchal v dětství, a najednou se mu vybavila i slova:

Až toho policajta potkáš a on se bude smát, korunu mu dej, že je mu hej, ať vidí, že ho cenit znáš.

Beck

Potom Martin Beck zapaloval svíčky na vánočním stromku, ale v myšlenkách se obíral bratry Assarssony a jejich dovozem vánočních stromků z umělé hmoty, jímž maskovali prodej narkotik. Pak přišlo na řadu svařené víno. Ingrid prohodila:

"Teď je vhodná chvíle přivést toho koně."

Jako vždy si všichni slíbili, že si dají navzájem jenom po jednom dárku, a jako vždy jich každý každému dal několik.

Martin Beck sice Ingridě žádného koně nekoupil, ale zato dostala jezdecké kalhoty a na půl roku dopředu zaplacené lekce v jízdě na koni.

Martin Beck dostal skládanku modelu rychlolodi Cutty Sark a od Ingridy dva metry dlouhou šálu, kterou mu sama upletla.

Byl Štědrý večer.

Martin Beck dostal vánoční dárek, který ho proti všemu očekávání ani trochu nerozesmál.

Lennart Kollberg dostal k vánocům dárek, který rozplakal jeho ženu.

Oba si předsevzali, že na Äkeho Stenströma a na Terezu Camaráo během svátků ani nepomyslí, a oba ve svém předsevzetí ztroskotali.

Martin Beck se probudil brzy ráno, ale zůstal ležet v posteli a četl si o hraběti Speeovi, dokud ostatní členové rodiny nezačali projevovat známky života. Pak vstal, pověsil oblek, který měl včera; do skříně a oblékl si khaki kalhoty. a svetr. Jeho žena, která zastávala názor, že na Štědrý den se má chodit ve svátečním, se nad tím mračila, ale mlčky.

Zatímco jako každoročně šla navštívit hrob svých rodičů na Lesním hřbitově, Martin Beck s Rolfem a Ingridou zdobili stromeček. Děti byly veselé a rozdováděné a Martin Beck se snažil, seč mu síly stačily, aby jejich dobrou náladu netlumil. Když se manželka vrátila ze své rituální návštěvy u mrtvých, nastalo pojídání masového vývaru s chlebem a Martin Beck se tohoto dalšího vánočního rituálu statečně zúčastnil.

Netrvalo dlouho a ozvaly se bolesti v bránici. Martin Beck byl na tyto záchvaty zvyklý, že už si jich přestal všímat, protože měl dojem, že v poslední době přicházejí častěji a že jsou prudší. Inga o ničem nevěděla, nezmiňoval se jí o nich. Kdysi ano. Co se ho jen natrápila bylinnými odvary a nikdy neutuchající péčí. Pro ni byla každá choroba událostí, bez jaké by život ani nebyl to pravé.

Štědrovečerní večeře byla kolosální, vzhledem k tomu, že byla pro čtyři osoby, z nichž jedna velmi zřídkakdy dokázala sníst normální porci vařeného jídla, druhá dělala odtučňovací kúru a třetí byla příliš vyčerpána přípravou těch jídel, než aby z nich dokázala něco sníst. Jedině Rolf toho spořádal víc. Bylo mu dvanáct a Martin Beck se nepřestával divit, jak to hubené klukovské tělo dokáže denně strávit přibližně stejné množství živin, kolik jich on sám jen s velkým úsilím dokáže sníst za týden.

Nádobí myla společně celá rodina, což se také stávalo jen na Štědrý večer.

Pak šel k Melanderovi a položil mu seznam na stůl.

"Ty si všechno pamatuješ. Nechtěl by ses podívat, jestli o někom z těchhle lidí něco nevíš, až budeš mít čas?"

Melander vrhl na seznam bezvýrazný pohled a přikývl.

Třiadvacátého, den před štědrým dnem, odletěli Mánsson a Nordin domů. Nikomu nechyběli. Měli se vrátit ještě před Novým rokem.

Venku mrzlo až praštělo.

Konzumní společnost praskala ve švech. Právě v tento den bylo na prodej vše, a za jakoukoli cenu. Nejčastěji na úvěrové kartičky a nekryté šeky.

Když jel Martin Beck večer domů, přemýšlel o tom, že se Švédsko dočkalo první opravdové hromadné vraždy a první nevyřešené vraždy policisty.

Vyšetřování uvízlo. Na rozdíl od případu Tereza vypadalo po metodické stránce jako hromada smetí.

15. Jan-Äke Karlsson, 38, úředník, Enköping, ženatý.

16. Kenneth Karlsson, 33, řidič, Skälby, svobodný.

17. Lennart Lindgren, 81, dříve bankovní ředitel, Liding 1, ženatý.

18. Sven Lundsträm, 37, skladník, Stockholm K, rozvedený.

19. Tage Nilsson, 61, tajemník, Stockholm S, svobodný.

20. Carl-Gustaf Nilsson, 51, dříve mechanik, Johanneshov, rozvedený.

21. Heinz Ollendorf, 46, výtvarník, Stockholm K, svobodný.

22. Kurt Olsson, 59, ředitel, Saltsjöbaden, ženatý.

23. Bernhard Peters, 39, kreslíř, Bromma, ženatý (černoch).

24. Vilhelm Rosberg, 71, Stockholm SV; vdovec.

25. Bernt Turesson, 42, mechanik, Gustavsberg, rozvedený.

26. Ragnar Viklund, 60, major, Vaxholm, ženatý.

27. Bengt Wahlberg, 38, nákupčí (?), Stockholm K, svobodný.

28. Hans Wennström, 76, dříve příručí v rybárně, Solna, svobodný.

29. Lennart Öberg, 35, inženýr, Enskede, ženatý.

Kollberg vzdychl a zadíval se na seznam. Tereza Camaráo působila ve všech sociálních vrstvách. A v nejrůznějších generacích. Když zemřela, bylo nejmladšímu z těchto mužů patnáct a nejstaršímu šedesát sedm. Jenom na tomto seznamu bylo zastoupeno všechno od bankovního ředitele ze Stocksundu až po přestárlé, zalkoholizované zloděje z ústavu sociální péče v Högalidu.

"Co s tím chceš dělat?" zeptal se Martin Beck. "

"Ještě nevím," řekl Kollberg rozmrzele, ale podle pravdy.

Kollberg

Nakonec v něm Kollbergovi zbylo dvacet devět jmen. Byli to lidé, kteří se pohybovali na svobodě a nadále bydleli ve Stockholmu nebo alespoň v blízkém okolí. Prozatím o těchto lidech shromáždil jenom povšechné údaje. Věk, povolání, adresy a stav. V této chvíli vypadal seznam očíslovaný do devětadvaceti a v abecedním pořadí takto:

1. Sven Ahlgren, 41, prodavač, Stockholm NO, ženatý.

2. Karl Andersson, 63, ?, Stockholm CV (ústav sociální péče v Högalidu), svobodný.

3. Ingvar Bengtsson, 43, novinář, Stockholm Va, rozvedený.

4. Rune Bengtsson 56,..ředitel, Stocksund ženatý.

5. Jan Carlsson, 46, obchodník se šrotem, Uppland Väsby, svobodný.

6. Rune Carlsson, 32 inženýr, Nacka 5, ženatý.

7. Stig Ekberg, 83, dříve nádeník, Stockholm CV (starobinec v Rosenlundu), vdovec.

8. Ove Eriksson, 47, automechanik, Bandhagen, ženatý.

9. Valter Eriksson, 69, dříve dokař, Stockholm SV (ústav sociální péče v Högalidu), vdovec.

10. Stig Ferm, 31, malíř, Sollentuna, ženatý.

11. Björn Forsberg, 48, disponent, Stocksund, ženatý.

12. Bengt Fredriksson, 56, výtvarník, Stockholm C, rozvedený.

13. Bo Frostensson, 66', herec, Stockholm d, rozvedený.

14. Johan Gran, 52, dříve číšník, Solna, svobodný.

"Ten taky. Asi ho to otrávilo, že konfiskujeme narkotika místo nich. Ale když na to sami nestačí..."

"Ne že konfiskujeme. Ty konfiskuješ."

"Jakobsson ovšem připouští, že Assarsson byl největší velkopřekupník v téhleté branži, na kterého se kdy u nás přišlo.

Ti dva Assarssonové museli vydělávat nepředstavitelné prachy."

"A co ten druhý chlápek? Ten cizinec?"

"Dělal jim kurýra. Je to Řek. A měl diplomatický pas. Sám je narkoman. Assarsson si myslí, že to prásknul on. Říká, že na narkomany nikdy není spolehnutí. Je moc nespokojenej. Asi proto, že se toho svýho kurýra včas nějak vhodně nezbavil."

Krátce se odmlčel.

"Ten Göransson z toho autobusu byl přece taky narkoman. Co když..."

Gunvald Larsson nedomluvil, ale Martinu Beckovi jeho nedořečená poznámka stačila.

Kollberg se piplal se seznamy, ale nerad je ukazoval. Stále víc si ujasňoval, s jakými pocity se asi Stenström tímto starým případem zabýval. Martin Beck měl pravdu, když prohlásil, že vyšetřování případu Tereza je nenapadnutelné. Jakýsi nevyléčitelný formalista ke spisu dokonce připojil odborný komentář, že "případ je v metodickém smyslu vlastně vyřešen a celé pátrání je školský případ dokonale provedeného policejního vyšetřování."

Z toho by tedy plynul závěr, že jde o perfektní zločin.

Vypracovat seznam mužů, kteří s Terezou Camaráo přišli do styku, nebylo snadné. Bylo až k nevíře, kolik lidí za těch šestnáct let, co od té doby uplynulo, stačilo umřít, emigrovat nebo si změnit jméno či onemocnět nevyléčitelnou chorobou a vyčkávat svůj konec v tom či onom ústavu. Někteří zase seděli ve vězení nebo v protialkoholní léčebně či v internaci. Nemálo jich prostě zmizelo, ať už se vydali na moře nebo jinam. Další se dávno odstěhovali do vzdálených končin země, vytvořili si jiný způsob života a po rychlém přešetření mohli být ze seznamu vyškrtnuti.

"Ten mě ale vylekal," řekl jeden z dělníků. "Já myslel, že je to Olsson."

"Cože, Olsson?"

"No, nebo Alson, jak mu říkával Alf."

Rönn předložil výsledek svého pátrání až dopoledne následujícího dne, dva dny před Štědrým dnem.

Martin Beck zastavil magnetofon a řekl:

"Tak ty tedy myslíš, že na tvou otázku Żkdo střílel® odpověděl anglicky „didn't recognize him‘?"

"Ano. "

"A potom ses ho zeptal, jak vypadal, a Schwerin na to tedy odpověděl Żjako Olsson®?"

"Ano. A pak umřel."

"Výborně, Einare," řekl Martin Beck.

"A kdo to ten Olsson u všech čertů má být?" vmísil se do rozhovoru Gunvald Larsson.

"Nějaký dozorce silniční správy. Jezdí od jednoho pracoviště ke druhému a kontroluje práci."

"A jak vypadá?" zeptal se Gunvald Larsson.

"Je u mě v kanceláři," řekl skromně Rönn.

Martin Beck a Gunvald Larsson se tam šli podívat.

Gunvald Larsson se díval jenom deset vteřin a řekl:

"Hm." A odešel.

Olsson za ním zkoprněle zíral.

Martin Beck zůstal o půl minuty déle a navíc stačil říci:

"Máš všechny údaje, Einare?"

"Mám," přisvědčil Rönn.

"Tak vám děkujeme, pane Olssone."

Martin Beck odešel a Olsson zíral ještě zkoprněleji.

Když se Martin Beck vrátil od oběda, kde se mu podařilo pozřít jenom sklenici mléka, dva plátky sýra a šálek kávy, měl na stole od Rönna kus papíru s legendárním nadpisem "Olsson" a následujícím textem:

Olsson je stár 46 let a povoláním dozorce silniční správy. Je 183

cm vysoký a nahý váží 77 kg.

Má světle hnědé vlnité vlasy a šedé oči. Je vytáhlé postavy. Má pohublý, podlouhlý obličej s výraznými rysy, nos protáhlý dopředu, poněkud ohnutý, ústa široká, rty tenké a zuby zdravé.

Číslo bot 43.

Je poměrně snědý, údajně vlivem povolání, jež ho nutí pobývat hodně venku.

Mimo práci bývá pěkně oblečen v šedém obleku, bílé košili a kravatě a nosí černé boty. Do práce nosí nepromokavý plášť, který mu sahá až po kolena a pro volnost pohybu je velmi široký. Barvy šedé. Má dva takové pláště a jeden z nich nosí jenom v zimě. Na hlavě nosívá černý kožený klobouk s úzkým okrajem. Na nohou velké černé boty s gumovými podešvemi s hlubokým vzorkem. V dešti a ve sněhu však obvykle nosí černé gumové holínky s odrazovými pruhy.

Na večer, 13. listopadu má Olsson alibi. V kritické době 22.00

až 24.00 byl v místnosti bridžového klubu, jehož je členem.

Zúčastnil se soutěže a jeho přítomnost potvrzuje soutěžní zápis a svědectví tří spoluhráčů.

O Alfonsovi (Alfovi) Schwerinovi Olsson - uvádí, že byl hovorný, ale líný, a holdoval alkoholu.

"Mě by zajímalo, jestli ho Rönn svlíknul do naha, než ho zvážil," prohodil Gunvald Larsson.

Martin Beck neodpověděl.

Jsou tam ohromný logický závěry," pokračoval Gunvald Larsson.

"Například na hlavě nosí klobouk, ale na nohou boty. Nos mu ukazuje dopředu a ze dvou plášťů vždycky nosí jenom jeden. Co to vlastně má ohnutý? Pusu, nebo nos? Co s tímhle chceš dokázat?"

"Nevím. Je to popis."

"To je fakt. Ale popis jenom nějakýho Olssona."

"Jak to vypadá s Assarssonem?"

"Před chvílí jsem mluvil s Jakobssonem," řekl Gunvald Larsson.

"Je to prevít."

"Kdo, Jakobsson?"

Einarovi Rönnovi veselo nebylo. Stál ve větru na Okružní třídě, prohlížel si díru v ulici a plachtu a stojany silniční správy rozestavené kolem ní. V té díře nebyl nikdo. Zato v maringotce, která stála padesát metrů odtud, bylo živo. Rönn ty čtyři, co tam seděli a upíjeli z termosek, už znal, a proto řekl jenom:

"Buďte zdrávi."

"Buď zdráv a zavři za sebou dveře. Ale jestlis byl včera večer na ulici Dětského domova a mával tam pendrekem, tak je zavři zvenku."

"Ne," řekl Rönn, "já tam nebyl. Seděl, jsem doma a koukal na televizi. Moje žena odjela do Norrlandu."

Tak si sedni. Chceš kafe?"

"Vzal bych si."

A po chvíli: "Co jsi chtěl?"

"Jdu kvůli Schwerinovi. Narodil se přece v Americe. Bylo to znát, když mluvil?"

"A jak! Kroutil hubou jako Anita Ekbergová. A když se napil, tak mluvil jenom anglicky."

"Když byl opilý?"

"Jo. Nebo když se naštval. Někdy taky z roztržitosti."

Rönn nastoupil do čtyřiapadesátky a jel zpátky, na Kungsholmen.

Čtyřiapadesátka byla dvoupatrový autobus, červený, typ Leyland Atlantean s horní částí karosérie krémové barvy a s šedivou střechou. Navzdory Ekovu ujišťování, že dvoupatrové autobusy berou jen tolik cestujících, kolik mají míst k sezení, byl autobus plný stojících s nákupními taškami a balíčky.

Rönn celou cestu soustředěně přemýšlel. Pak chvíli seděl u svého psacího stolu. Nakonec šel do vedlejší místnosti a řekl:

"Poslyšte, jak se řekne anglicky ŻJá jsem ho nepoznal®?"

"Didn't recognize him," řekl Kollberg a ani nevzhlédl od práce.

"Já to věděl," řekl Rönn a zase odešel.

"Už i Rönn se pomát," poznamenal Gunvald Larsson.

"Počkej moment," řekl Martin Beck. "Mně se zdá; že na něco přišel."

Vstal a šel k Rönnovi.

V místnosti nikdo nebyl. Rönnův klobouk a kabát byly taky pryč.

Půl hodiny nato Rönn znova otevřel dveře maringotky na Okružní třídě. Někdejší Schwerinova parta seděla tam kde předtím. Díra v ulici se zdála nedotčena lidskou rukou.

Ve čtvrtek dvacátého prvního prosince,

zvlášť ráno, nebyl žádný med být u policie. Večer předtím se celá armáda uniformovaných i neuniformovaných policistů dostala uprostřed vnitřního města, to jest uprostřed davů horečně• nakupujících, do hlučné a naprosto zmatené rvačky s větším počtem studentů a intelektuálů, kteří se vyhrnuli z protestní schůze proti válce ve Vietnamu.

Názory o průběhu událostí se různily, avšak tohoto studeného smutného rána převážné většině lidí vůbec nebylo do smíchu.

Jediný, kdo z toho incidentu měl užitek, byl Mánsson.

Jelikož se ve své bezmezné bezelstnosti zmínil, že zrovna nemá co dělat, byl okamžitě vyslán do ulic, aby pomáhal udržovat pořádek. Ze začátku se schovával ve stinných zákoutích v okolí kostela Adolfa Fredrika na Sveině třídě v naději, že tam případné nepokoje nedolehnou. Jeho kolegové se však rozháněli tak energicky, nesoustavně a nepromyšleně, že se někteří z demonstrantů, jelikož někudy odcházet museli, dostali až k němu.

Mánsson hbitě ustupoval podél Sveiny třídy, až se dostal ke kterési restauraci. Vešel, aby se trochu ohřál a přitom také trochu pátral. Při odchodu si vzal z jednoho ze stolů párátko.

Bylo ovinuto papírkem a mělo mentolovou příchuť.

Pravděpodobně byl tohoto nepříjemného rána jediným členem policejního sboru, který měl vynikající náladu.. Zatelefonoval skladníkovi restaurace a zapsal si. adresu dodavatele ochucených párátek.

Rönn

chtěl právě košili uložit zpátky do tašky, když zahlédl cípek papírku vyčuhující z náprsní kapsičky. Položil košili stranou a lístek rozložil. Byla to účtenka na padesát osm korun a dvacet pět örů z restaurace Pilen. Bylo na ní datum sedmého října a pokladním strojem sepsané položky byly jedna za jídlo, šest za lihoviny a tři za sodovku.

Rönn účtenku obrátil. Na okraji druhé strany bylo kuličkovou tužkou napsáno:

8/10 bs 3000

morf 500

dluh ga 100

dluh mb 50

dr P 650

1300

zbytek 1700

Rönn poznával Göranssonův rukopis, který předtím viděl na několika věcech u Plavé Malin. Vyložil si záznam tak, že Göransson osmého října, tedy v den, kdy se od Suna Björka odstěhoval, od někoho dostal tři tisíce, případně od osoby s iniciálami B. S., dále že měl v úmyslu koupit za pět set korun morfium, zaplatit sto padesát korun, které někomu dlužil, a jakémusi doktoru P. dát šest set padesát korun, ať už za narkotika, či za cosi jiného. Pak by mu zbylo tisíc sedm set korun. Když byl po více než jednom měsíci nalezen v autobuse mrtev, měl u sebe přes tisíc osm set. Musel tedy někdy po osmém říjnu dostat další peníze.

Otázka je, řekl si Rönn, jestli je dostal z téhož pramene, tedy od bs nebo B. S. Nemusela to nutně být nějaká osoba, mohla to být bezpečnostní schránka, nebo byla bs značka, která měla úplně jiný význam. Kromě toho se to B. S. dalo klidně číst jako B. F.

Bezpečnostní schránka? Nezdálo se, že by Göransson patřil k typu lidí, kteří mají bezpečnostní schránku. Pravděpodobně bude bs nebo bf přece jenom nějaká osoba. Rönn si prohlížel svůj zápisník, ale nikdo z těch, s nimiž o Göranssonovi mluvil, nebo o nichž se v souvislosti s.ním dověděl, neměl iniciály BS. Vzal nákupní tašku a účtenku a šel do předsíně. Uložil si účtenku do aktovky a nákupní tašku i aktovku položil v předsíni na stůl. Pak si šel lehnout.

Přemýšlel, kde vzal Göransson tolik peněz.

"Nevíte, kam se poděl potom?"

"Nemám tušení. Už se neukázal, takže nevím, kde byl. Setkal se tu se spoustou mých kamarádů, ale já se nikdy nesetkal s žádným z jeho, takže vo něm vlastně vím hrozně málo."

Björk vstal, šel k zrcadlu, které viselo na zdi, a začal se česat.

"Víte, kdo to udělal?" zeptal se: "Myslím to v tom autobuse."

"Ne," odpověděl Rönn. "Ještě to nevíme."

Björk si přes hlavu přetáhl svetr.

"Musím se převlíct," řekl. "Čeká mě jedna holka."

Rönn vstal, vzal papírovou tašku a chystal se k odchodu.

"Tak tedy nemáte tušení, kde se zdržoval po osmém říjnu?" zeptal se ještě jednou.

"Říkám vám, že ne."

Mladík vytáhl ze skříně vypranou košili a strhl z ní papírovou pásku prádelny.

"Vím jenom jedno."

"A to?"

"Že pár týdnů před tím, než ode mě odešel, byl hrozně nervózní.

Jako uštvanej nebo tak nějak."

"A nevíte proč?"

"Ne, to nevím."

Když se Rönn vrátil do svého prázdného bytu, šel do kuchyně a vysypal obsah nákupní tašky na kuchyňský stůl. Pak vzal opatrně jednu věc za druhou, všechno důkladně prohlédl a zase pouštěl zpátky do tašky.

Byla tam stará puntíkovaná čepice se štítkem, jedny spodky, kdysi zřejmě bílé, pomačkaná kravata s červenými a zelenými proužky, pásek lemovky se žlutou mosaznou sponou, dýmka s rozkousanou troubelí, jedna rukavice z vepřovice s vlněnou podšívkou, jeden pár žlutých krepsilonových ponožek, dva špinavé kapesníky a zmačkaná světle modrá popelínová košile.

"Hned ne. Až po několika dnech, dyž si ráno píchal dávku. Pak mi to teprv došlo. Ptal se, jestli nechci taky, ale já to nevedu."

Björk si vysoukal rukávy svetru nad lokte. Rönn využil příležitosti, aby se rychlým, nenápadným, vycvičeným pohledem na jeho paži přesvědčil, že pravděpodobně mluví pravdu.

"Nemáte to tu zrovna prostorné," řekl. "Proč jste ho tu nechával tak dlouho bydlet? Platil vám za to?"

"Byl mi prostě sympatickej. Ne že by za přespávání rovnou platil, ale peněz měl dost, nosil jídlo a pití a tak."

"Odkud měl ty peníze?"

Björk pokrčil rameny.

"To nevím. Ani mě to nezajímalo. Ale zaměstnání neměl, to vím."

Rönn se podíval Bjorkovi na ruce, které byly černé zažranou špínou.

"Co děláte vy?" "

"Do aut. Mám za chvíli schůzku s jednou holkou, tak si drobet pospěšte. Co jste eště chtěl vědět?"

"O čem s vámi mluvil? Neříkal vám něco o sobě?"

Björk si přejel rychle ukazovákem pod nosem sem a tam a řekl:

"Říkal, že byl dřív námořník, ale zřejmě dost dávno. A taky mluvil vo ženskejch. Zvlášť vo jedný, kterou měl dlouho a nedávno umřela. Říkal, že byla něco jako máma, ale lepší."

Pauza.

"Jinak vo sobě moc řečí nenadělal."

"Kdy se od vás odstěhoval?"

"Osmýho října. To si náhodou pamatuju přesně, protože byla neděle a zrovna měl svátek. Vzal si svý věci s sebou, všechno kromě tady tý tašky. Neměl toho moc. Všechno se mu to vešlo do normálního kufru. Říkal, že si sehnal nějaký bydlení a že se u mě za pár dní staví. "

Björk zhasl cigaretu v kávovém šálku, který stál na zemi, a pokračoval:

"Vod tý doby sem ho neviděl. A teď mi Sivan říkala, že je mrtvej.

Dostal to vážně v tom autobuse?"

Rönn přikývl.